MČR v Českých Budějovicích

26.10.2019

Autor: Jaroslav Šnobl

Č. B u d ě j o v i c e - 26. října se konalo v Českých Budějovicích již třetí Mistrovství České republiky ve famfrpálu. Tentokrát s trochu větším počtem týmů, čemuž jsme dopomohli my. Po méně než dvou měsících trénování jsme se rozhodli uchýlit k radikálnímu kroku a postoupit ve hraní famfrpálu na jinou úroveň - přihlásit se.

Rozhodnutí to bylo zcela náhodné a spíše myšlené ze srandy, když se nás Česká asociace famfrpálu optala, zda bychom doopravdy nechtěli přijet. Na jednom z tréninků jsme toto samozřejmě prodiskutovali a všichni jsme souhlasili s tím, že do ČB nepojedeme jako fanoušci, ale jako aspiranti na medaile. To samozřejmě nebylo myšleno vážně, jak by také mohlo, když jsme tehdy společně tento neobvyklý sport hráli teprve chvilku a ostatní týmy již roky..

25. října naše žatecká delegace vyrazila vlakem nejprve do Plzně, odkud přestoupila do rychlíku mířícího přesně do naší cílové destinace. Nebýt toho, že se mi vybil telefon, neudělali bychom ze sebe hned na první pohled blbce. Avšak já, ten co měl všechny kontakty v mobilech, jsem to odchytal tímto způsobem. Nakonec po půl hodině mrznutí jsme nějakým způsobem objevili brněnský celek, ke kterému jsme se připojili a dorazili na místo, kde jsme měli přespat. Dresy? Ty jsme dělali na poslední chvíli. Koupili jsme si všichni bílá trička, černou fixu, zlatý sprej a utvořili jsme kartonové formičky mající zobrazovat číslice. Nějakým způsobem se nám to jakž takž podařilo, hlavně jsme měli dresy. S jejich prací jsme skončili kolem jedné ráno, pak jsme již museli jít spát.

Přišel Den D, možnost ukázat se. Chladné a ošklivé ráno nás však vedlo k hrůzostrašným myšlenkám a k trémě. Poprvé v životě jsme vlastně viděli jak se ten famfrpál doopravdy hraje a málem jsme strnuli hrůzou. Každý tým měl svého obra, my ne. Báli jsme se, chtěli jsme utéct. Bylo však pozdě. Pořadatel již do mikrofonu zvolal, ať si nastoupí družstvo Žateckých Zlatonek a Phoenixes Pilsen.

Žatecké Zlatonky 120:90 Phoenixes Pilsen

První zápas v historii žateckého famfrpálu započal a my v té chvíli ze sebe shodili všechen strach a nedůvěru v sami sebe. Šest zástupců našeho týmu vyběhlo směrem k míčům ihned poté, co rozhodčí zvolal: "Brooms up". Hráči, co byli na střídačce neskutečným způsobem podporovali své spoluhráče a úvod měl úžasnou atmosféru. Do nástupu zlatonky se do branek střelci trefovali na obou stranách, utkání bylo velmi vyrovnané. Poté však nastoupil náš hlavní nepřítel, ten kdo nese naše jméno - zlatonka. Nebyla to však ledajaká zlatonka. Cerebro, rozhodčí bránící zlatonku(míček mající na zadku), je známý pro svou tvrdost a násilné praktiky. My jsme se ho však nezalekli a vyběhli jsme k němu vstříc. Od jeho nástupu utkání nabralo zajímavý rozměr a naši hráči byli nejdříve zmatení v tom, na co se více soustředit. Nejdříve se pokusil Cerebra zaskočit náš kapitán Jára, který se však po několika nábězích na slovenského zlomyslného rozhodčího složil k zemi fyzicky vyčerpán a rychle běžel vystřídat. V tu chvíli na výsledkové tabuli stál stav 90:90. Na hrací plochu vyběhl Martin. Světe div se. Neuběhla ani půlminuta a náš střídající chytač držel tenisový míček, jež patřil Cerebrovi, ve své ruce. V tu chvíli jsme tomu nikdo nemohl uvěřit. Ovšem ještě se muselo počkat na verdikt hlavních rozhodčích, aby se poradili o tom, zda byl pokus platný. "Catch is good," zvolala Niki Severin, hlavní rozhodčí tohoto zápasu. Celý náš tým vyběhl na hrací pole za obrovského potlesku, všichni jsme se chytli kolem ramen do kruhu a užívali si to. Užívali si tu euforii. Ten pocit, že něco má smysl. Že tým, který hraje něco málo přes měsíc a je složen pouze ze studentů jedné střední školy, dokázal porazit Plzeň, která je na famfrpálových polích již od roku 2018. To byl asi ten nejhezčí pocit. Pocit vítězství. V semknutém přátelském kruhu jsme ještě skandovali: "Máme lepší pivo!". Posléze jsme si se soupeřem podali ruce a všichni jsme se vyfotili. "Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě," svěřil se kapitán Jára Šnobl.

Fotky: Tomáš Krabač

Žatecké Zlatonky 30:230 Prague Pegasus

Ve druhém zápase jsme se střetli s největším gigantem českého famfrpálu. Prague Pegasus jsou na trochu jiné úrovni než ostatní týmy. Ale na druhou stranu to byl jediný oddíl, se kterým jsme se před turnajem měli možnost důkladněji poznat. Dva týdny před MČR jsme si totiž udělali výlet do Prahy, kde si naše pětičlenná výprava zatrénovala pod vedením nejlepšího celku v naší zemi.

Samotný zápas však probíhal naprosto jednostranně. Celý duel měl ve své režii pražský celek. Byli lépe zkoordinovanější, rychlejší, silnější... a prostě ve všem byli na úplně jiné úrovni. Do závěrečného hvízdnutí se hrálo v přátelském tempu bez agresivnějších zákroků. Byla to taková exhibice. Avšak co bychom to byly za Zlatonky, kdyby se nám nepodařilo chytnout zlatonku? Ano, je to tak. Zase to byl právě Martin, který využil chvilku nepozornosti pražského chytače a uchopil tenisový míček, díky kterému jsme si přeci jenom nějaké ty bodíky připsali.

Fotky: Tomáš Krabač

Boj o bronz - Žatecké Zlatonky 130:140 Budweis Bigfoot

Kdyby nám někdo před turnajem řekl, že bychom mohli skončit třetí, asi bychom ho považovali za blázna. Avšak díky naší výhře nad Plzní jsme se do této neuvěřitelné pozice dostali. Vidina bronzových medailí byla velmi blízko, cítil to celý tým. Představte si, kdybychom to fakt zvládli, to by byl úspěch jako hrom. Do utkání jsme tedy nastoupili s tím, že bez kovu kolem krku domů neodjedeme!

Ovšem úvod důležité bitvy nám vůbec, ale vůbec nevyšel. Byla na nás vidět ta frustrace. Takhle jsme si náš nejdůležitější zápas nepředstavovali. "To dáme, zmákneme to," znělo z úst našich hráčů. Po pátém gólu Bigfoots však byly zapotřebí nějaké taktické změny. Těch se chopil kapitán Jára. Najednou se celý tým oklepal. Najednou jsme si začali věřit, více přihrávat, rozumět si. Útočná síla čítající Vincenta, Řízka, Paklíče a Kubu začala střílet branky. Veve, Terka větší, Amy a Pepík představovali postrach pro střelce Bigfoots v podobě skvělých odrážečů. Terka menší s Áďou předvedly obrovskou bojovnost, když se postavili proti silnějším, větším a tvrdším hráčům Budějovic bez známek menšího strachu. Rázem jsme byli ve hře. Cítili jsme, že vítězství je zase na dosah. Několik chvil poté se ozvala obrovská radost z našich řad. Martin, již potřetí v turnaji, chytil zlatonku. Jelikož to však bylo za stavu 80:110, šlo se do prodloužení.

Prodloužení se hraje na pět minut, ten kdo po něm bude mít více bodů, vyhrál. Kdybychom to věděli, asi bychom se nesoustředili na polapení zlatonky. Avšak naše tehdejší nevědomost pravidel nás vedla špatnou cestou. Snažili jsme se, avšak špatným způsobem. Nakonec prodloužení skončilo 130-140 pro domácí celek. Pocítili jsme obrovské zklamání, bronz nemohl být blíže, než doopravdy byl. Měli jsme ho na dosah a i tak jsme ho nedokázali vzít za správný konec. Kdybychom ho tehdy získali, zapsali bychom se do dějin.

Fotky: Tomáš Krabač

Shrnutím

Po necelých dvou měsících si vyjet do Budějovic poměřit síly s ostatními týmy z celé republiky? Tomu já říkám odvaha. Proto jsem neskutečně rád, že ostatní můj spontánní návrh podpořili. Že se nezalekli potupy, strachu, ale že jsme do toho doopravdy šli jako tým. Myslím si, že tady už ani ten výsledek nehraje roli. Hlavní je, že jsme překonali sami sebe. Ať už jako famfrpálový tým, tak jako jednotlivci. Dokázali jsme něco, co sice laika famfrpálem nepoznamenaným rozesměje, ale to nás netrápí. V našich srdcích jsme vítězové, i když jsme skončili čtvrtí. Díky všem za skvělou účast!

Zároveň chceme poděkovat všem ostatním týmům, především Budweis Bigfoot za skvělou organizaci. Bylo to naprosto úžasné. :)

Naše dvanáctičlenná výprava vypadala následovně:

Adéla Romaňáková, Amy Koníčková, Jakub Kuffa, Jakub Řimnáč, Jaroslav Pecháček, Jaroslav Šnobl, Josef Mikloš, Martin Bárta, Terka Šímová, Terka Šusterová, Veronika Radilová, Vinc Lidických.

Foto: Tomáš Krabač

Více fotek v naší fotogalerii. :)