Jak jsme vůbec začali?

Autor: Jaroslav Šnobl

Ž a t e c - Psal se březen roku 2019, když paní profesorku Kuffovou napadlo uspořádat famfrpálový turnaj pro studenty na našem gymnáziu. To jak to dopadlo a co se dělo poté vám přiblížím v tomto článku. 

Byla to právě paní Kuffová, kdo jako první zjistil nějaké podrobnější informace a pravidla. Nápad vznikl na kroužku deskových her, kde jsem seděl já (Jára Šnobl), Kuba Kuffa a Martin Bárta. Shodli jsme se na tom, že myšlenka turnaje je vcelku zajímavá a určitě by nebylo od věci si něco takového vyzkoušet. Organizace jsme se tedy zhostili my tři. Nejdříve byla potřeba zjistit, jaká by byla poptávka a zda by každá třída dokázala utvořit tým čítající 7 členů. Studenty tento spontánní výjev jménem famfrpál zaujal. To bylo poprvé, kdy jsme zjistili, že náš plán zorganizovat turnaj v tomto netradičním sportu se začal zhmotňovat. Nejprve byla potřeba objednat košťata a vyrobit obruče. Tyto nejdůležitější nástroje se sice vymykaly předpisům České asociace famfrpálu, avšak na stěžování nebyl čas. "Važ si toho, co je".  

Na přiložených obrázcích můžete vidět, co jsme museli přetrpět. Košťata byla opravdická košťata. Běhat s tím bylo jako za trest. Nejen že, to bylo neskutečně těžké a nedalo se s tím moc manipulovat. Hlavně se to také zařezávalo mezi půlky, což není zrovna příjemné. Každé koště bylo omotáno jiným barevným papírem, který znázorňoval role jednotlivých hráčů.

Obruče jsou utvořené z kovu, takže když do nich ve velké rychlosti narazíte, trochu to bolí. Zároveň byly zaraženy v předem vyvrtaných dírách. V neposlední řadě průměr každého kruhu na prohození je třikrát menší, než by měl být. Tady si asi dokážete utvořit představu, jak blbě a těžce se nám muselo hrát. Pro ulehčení: Obruče jsme používali na trénincích až do března 2020, jelikož jsme do té doby nedokázali utvořit normální verzi. Avšak teď je můžeme konečně zahodit díky panu Romaňákovi, který nám sestrojil zbrusu nových 6 obručí, díky. 

Přišel 26. červen, předposlední den školy, který je pokaždé brán ve jménu sportu. Letos k tomuto dni přibyl i nový sport a tím byl právě famfrpál. Toho se účastnilo celkem 6 tříd vyššího ročníku a dvě třídy nižšího. Rozhodčí si načetli oficiální pravidla famfrpálu na wikipedii, zlatonka byla připravena k vypuštění, přihlížející začali podporovat své týmy. Hrálo se na, pro tento tvrdý sport, ne zrovna vhodném povrchu, betonu. Zlatonka nejdříve měla mít hodnotu 150 bodů, avšak ihned po prvním zápase jsme museli toto pravidlo přehodnotit a nechat ji doopravdy za pouhých 30. :D Camrálem byl basketbalový míč, potloukem zas míč na volejbal. :) Po několikerých zraněních, chycených zlatonkách, výlevu emocí, ať už radostných či naštvaných, se konalo finále, ve kterém proti sobě nastoupili dva celky. Tým druhého ročníku proti týmu kvarty. Utkání bylo velmi vyrovnané a o jeden bod ho rozhodlo polapení zlatonky. Skončilo 40:30 pro druhý ročník, který mohl nad hlavu pozvednout pytlík bonbónů jako odměnu pro vítěze. Za celý náš tým to byla neskutečná radost, která přetrvávala i přes léto. 

Zastoupení Žateckých Zlatonek v jednotlivých třídách na školním turnaji: 

Kvarta: Adéla Romaňáková, Amy Koníčková, Jakub Řimnáč, Terka Šusterová

1. ročník: Domča Zavadilová

2. ročník: Jára Pecháček, Jára Šnobl, Martin Bárta, Terka Šímová + Pepa Mikloš z prváku. xd

Sexta: Jakub Kuffa a Vinc Lidických

Rozhodčí: VeVe Radilová

Po turnaji nastala ta chvíle euforie. Kdy jsme byli tímto sportem naprosto očarováni a chtěli jsme ho hrát furt. Jenže začalo léto a věděli jsme, že když to nezačneme řešit ihned na jeho úvodu, všichni zúčastnění během prázdnin na něco jako famfrpál zapomenou. Důkladněji jsme si pročítali pravidla, hledali si různé týmy, koukali na videa z Mistrovství světa. Žilo to v nás. Proto jsem 28. června poprvé oslovil Českou asociaci famfrpálu ve snaze získat nějaké informace ohledně toho, jak takový famfrpálový tým vypadá, jak ho založit a jak trénovat. Rad se nám dostalo po týdnu a my byli štěstím bez sebe. Taková ta radost, radost z něčeho velkého. Léto nějakým způsobem rychle uteklo, jenže my jsme na to nebyli připraveni. Přicházelo září a v týmu byli pouze 4 hráči - Já, Martin Bárta, Jára Pecháček a Jakub Kuffa. Proto ihned první školní den jsme oslovili všechny přes Messenger, o kterých jsme si mysleli, že by se našeho absurdního plánu mohli zúčastnit a poté jsme před budovou školy udělali takový menší kroužek, ve kterém jsme si všechno dopodrobna vysvětlili. Již první den nás bylo skoro 10. Poté se počet v průběhu dalších dnů navýšil na prozatím konečných 13. 

Nejdříve jsme začínali trénovat na betonu, na kterém se konal červnový turnaj, poté jsme však usoudili, že je to trochu nebezpečné, a tak jsme přešli na menší travnatou plochu ihned vedle, která sice nemá rozměry famfrpálového hřiště, ale riziko zranění je zde o mnohokrát menší. Zároveň jsme se rozhodli pořídit si nová "košťata". Tentokrát jsme však byli trochu chytřejší a koupili si PVC tyče, které používáme dodnes. :) 

Jeden deštivý pátek nás dokonce navštívil olomoucký kapitán Radek Barvíř, který chtěl okouknout situaci a zjistit jak na tom jako tým jsme. Ovšem jak jsem již zmínil, den byl deštivý, proto se trénink také zrušil. Avšak takovou návštěvu jsme museli v našem městě uvítat, a tak jsme s Radkem zamířili do hospody, kde jsme se dozvěděli dost zásadních informacích o tom jak mají probíhat tréninky, o nadcházejícím mistrovství a všem možném. Poděkovali jsme mu za jeho návštěvu a začali jsme přemýšlet. Přemýšlet nad mistrovstvím. 

Na jednom z tréninků však padlo definitivní rozhodnutí. Do Budějovic pojedeme. Pokud si budete chtít přečíst něco o tomto zážitku, rád bych vás odkázal na článek, který se na náš výlet právě zaměřuje. 

Ještě dva týdny před mistrovstvím jsme vyrazili do Prahy poznat zdejší pražské Pegase, se kterými jsme si zatrénovali. Dokonce dorazil i Radek, takže jsme měli možnost vidět alespoň jednu známou tvář. Celé dvě hodiny byly naprosto úžasné, dozvěděli jsme se, co všechno jsme dělali špatně a hodně jsme se toho naučili. Pak jsme přijeli zpět do Žatce a měli jsme pouhé dva týdny. Dva týdny na to zapracovat co nejvíce, abychom se v Budějovicích co nejvíce předvedli. Dva týdny uběhly jako voda a my už vlakem mířily přes Plzeň do města, ve kterém sídlí pivovar Budweiser Budvar a tuhle pohádku již znáte...